Ano, moje jméno je Denis, je mi 34. Jsem z Ukrajiny. Když v roce 2014 začala válka, rozhodli jsme se odejít a začali jsme cestovat po Indonésii. Ve Vietnamu jsme s mojí ženou zůstali dva a půl roku a narodil se nám tam syn. Od narození byl velmi výjimečné dítě, narodil se předčasně v osmém měsíci těhotenství, byl to velmi silný kluk.
Bylo to velmi zvláštní, lidé chodili a dotýkali se ho. Lidé říkali, že je to dítě Boha. Ve Vietnamu, když jsme šli po ulici, lidé se ho snažili dotýkat, zvířata k němu chodila. Měl velmi silnou energii.
Když měl dva a půl roku, začala u něj jednu noc horečka. Nejdřív jsme si mysleli, že to může být horečka z rostoucího zubu, jak to tak u malých dětí bývá. Horečka ale neustupovala ani po týdnu, tak jsme se rozhodli najít lékaře a zjistit, co se s naším synem děje. Našli jsme dobrou lékařku, která nás poslala do nemocnice udělat krevní test.
Když jsme dostali výsledky krevního testu, šli jsme za naší doktorkou a ona se na nás dívá a říká: ,, Máte hodně peněz?’‘ a já jsem na to řekl: “Na co?” Ona neodpověděla, jen řekla, ať okamžitě jedeme do nemocnice, protože syn je v ohrožení života. Když jsme dorazili do nemocnice, řekli nám, že náš syn má rakovinu krve, leukémii. Já jsem nerozuměl, říkám: ,,Co?’‘ Doktor nám řekl, že mu musí dát okamžitě léky a pokud nezareaguje, že do 30 minut zemře. Nemohl jsem tomu uvěřit, byl jsem v šoku a vůbec nechápal, co se děje. Byl to ten nejstrašidelnější a nejhorší moment, co jsem kdy zažil.
Po třiceti minutách náš syn reagoval a začala velmi dlouhá a náročná léčba. Moje žena byla s mým synem ve velkém pokoji, kde lidé umírají, zvrací, je to místo, kde jsou dospělí pacienti, kteří jsou v posledním stadiu. Bylo to hotové peklo, během těch dnů moje žena nejedla, nespala, nemohla se dojít ani vysprchovat. Já jsem neměl přístup do tohoto místa, pouze moje žena mohla spát na zemi vedle mého syna. Renimation pokoj
Po dvou týdnech nám lékaři řekli, že náš syn je stabilizovaný, řekli nám, že se musíme rozhodnout, kde budeme pokračovat s léčbou. Okamžitě jsme se rozhodli jet do Izraele, protože jsme jako děti s mojí ženou na Ukrajině vždy věděli, že pokud se něco děje závažného, lidé vždy jeli do Izraele.
V Izraeli jsme našli odbornou kliniku a můj syn začal s chemoterapíí. Během osmi měsíců léčby jsme viděli mnoho dětí zemřít. Jeden den zde byla rodina s nemocným dítětem a další den zmizela a my věděli, že to dítě zemřelo. Procházeli jsme obdobím velkého strachu a velké bolesti. Náš syn ale reagoval na chemoterapii úplně jinak než většina dětí, byl velmi veselý, běhal a hrál si. Okolo umíraly děti a on se smál. Nikdo tomu nerozuměl. Neměl čas jen ležet v posteli, pořád se snažil být aktivní. Lékaři pořád říkali: Měl bys ležet, neběhej tady, je tady spousta dětí ve velmi těžkém stavu. A my jsme jen odpovídali : “Nemůžeme ho držet zavřeného v pokoji, má velmi silný spirit.”
Pamatuju si moment, že jsme ho vzali jeden den na pláž a on si hrál a běhal a nikdo z našich přátel a lidí okolo nechápal, že tohle dítě má leukémii.
Během pobytu v Izraeli moje žena znovu otěhotněla, bylo to neplánované a já byl velmi šťastný, protože jsem snil o tom, že budeme mít další dítě. Přál jsem si dceru a v mých představách to naplňovalo kompletní rodinu. Dozvěděli jsme se, že budeme mít dceu a po 8 měsících léčby byl podle výsledků náš syn zdravý, jediné co bylo potřeba je hlídat, aby se rakovina nevrátila. Dali našemu synovi medicínu, kterou potřeboval brát každý den. Mnoho lidí nás během té doby podporovalo, jinak bychom nemohli léčbu sami zvládnout. Rozhodli jsme se tedy, že odjedeme z Izraele.
Rozhodli jsme se odjet zpět do Indonésie a odjeli jsme na Bali. Všichni lékaři nám říkali, že vše je v pořádku a že se nemáme strachovat, že výsledky jsou velmi dobré.Že náš syn bude v pořádku. Všichni říkali, že náš syn je čirý hurikán. Měl velkou vnitřní sílu.
Když jsme odjeli na Bali, vše bylo v pořádku. Každý týden jsme s naším synem jezdili do nemocnice na krevní testy a vše bylo v pořádku. Ve chvíli , kdy jsme se přestěhovali do jiného místa, něco se mým synem stalo. Začal se podivně třást a začal zvracet. Nevěděli jsme, co to znamená. V této vile každý další den byl na tom náš syn hůř a hůř. Nikdo nám nedokázal pomoci, všechny testy byly v pořádku, ale náš syn se třásl a třásl. Přestal chodit, přestal stál, přestal sedět, nikdo nám nemohl pomoci. Žádný doktor tomu nerozuměl, všechny testy byly v pořádku. tak jsem šel k léčiteli.
Můj syn ležel na posteli, poslední dny před jeho smrtí nemohl už ani mluvit, jen se třásl a usmíval. Léčitel přicházel a začal čistit moji karmu a karmu mého syna a dělal masáž. Jednoho dne přišel se svojí dcerou a meditoval a dělal 7 hodin masáž, můj syn se třásl a všichni doma jsme byli absolutně v klidu. Nikdy jsem nezažil takový klid. Kolem sedmé hodiny jsem říkal: Všichni jsme hladoví, zajedu pro pizzu. Vůbec mě nenapadlo, že můj syn během té doby umírá. Kdybych věděl, že umírá, nikdy bych nejel přece pro pizzu. V deset večer ten den můj syn zemřel, všichni jsme byli u něj a byli v naprostém klidu.
Během posledních týdnů jsem sledoval, jak se třese a jak jeho kundalini čistí jednotlivé části těla. Bylo to zvláštní, nebáli jsme se toho procesu, který se s naším synem děl. Nebáli jsme se těch pohybů těla. Nevím, pořád tomu celému nerozumíme.
Měli jsme s mým synem silné spojení. Cítil jsem se s ním být jako jeden. Oba jsme se narodili ve znamení ryb a já měl opravdu pocit, že jsme ty dvě propojené ryby. V symbolu jsou dvě ryby, jednou jsem byl já a druhou on. Během jeho života jsme se vzájemně reflektovali. Když byl on smutný, cítil jsem i já smutek, když byl šťastný, byl jsem také šťastný. Bylo to velmi silné spojení. I teď když o něm mluvím, mám pocit, že ho cítím, že je tady s námi. Velmi často ho slyším se smát. Je pro mě Superman. Opravdu se stal mým učitelem. Byl jsem dítě, nebyl jsem muž. Naučil mě, jak být mužem, jak být silný, i když cítíš bolest. I když umíral, usmíval se a naučil mě, co to znamená zcela milovat. Je to můj Ježíš, je to můj největší učitel.
Před pár dny se nám narodila dcera tady v Bumi Sehat. Ibu Robin Lim nám po porodu nabídla, abychom zpracovali placentu a použili ji pro moji ženu, je to velmi silná medicína pro ženy, léčí hluboká traumata. Pro mě je to velká věc, že se naše dcera zrodila tady a myslím, že nás to velmi léčí po smrti syna. Ibu Robin po porodu vyrobila kapsle z placenty a dokonce vyrobila i amulet z pupečníku. Napsala nám zprávu. Jsem velmi dojat, proto ji pouze přečtu.
Dear Divine family, your placenta medicine is made with love. Please do not pay anything, it is my offering of devotion for your healing and Earth love.
Často přemýšlím, jak je možné, že nám zemřel před očima syn pár týdnů před tím, než se nám narodila dcera a říkám si, že to je opravdu plán Boha, vyšší záměr. Je to zvláštní po jeho smrti jsem cítil, že musím udělat kremaci a rozprášit jeho tělo do oceánu. Ten den jsme potkali tradiční Balinésany a ti mi řekli, že jsem právě udělal pro svého syna tradiční Balinejský obřad. Vrátil jsem jeho tělo oceánu a osvobodil jeho ducha.
Jeho smrt naprosto změnila můj pohled na život a dala našemu životu směr. Byl jsem malý uvnitř, teď jsem opravdu dospělý. To on ze mě udělal dospělou lidskou bytost. Od jeho smrti každý měsíc v jeho narozeniny já a moje pomáháme dalším rodinám dětí s leukemií. To je naše mise. Podporovat rodiny, informovat, pomáhat rodinám, které prochází stejně těžkou situací, jakou jsme prošli my.
Děkuji ti, že jsi natočila náš příběh. Děkuji.
